O protikladných podstatách sveta a protikladných princípoch som dokázala v mladosti bezvýsledne dumať stále dokola. Mojej mladíckej revoltujúcej stratenosti sedel dualizmus, ktorý vykladá skutočnosť z dvoch rôznych základných princípov – dobro a zlo, hmota a duch, duša a telo… Hľadala som v nich odpovede, ako žiť svoj život…
Napokon sa udialo niečo „zázračné“: To, čo som potrebovala nájsť, som si rovno odžila. Aj keď mi stále zostávajú otázky, ktoré mi nedajú pokoja, a na ktoré nie sú jednoznačné odpovede… Už ma to však neznepokojuje. Viem, že odniekiaľ odpoveď príde.
Ako napríklad z Knihy o duši od Tomasa Moora:
„Nikdo vám nemůže říci, jak máte žít svůj život. Nikdo nezná tajemství srdce do té míry, aby mohl o nich jiné autoritativně poučovat. To nás přivádí k jádru knihy – k péči o duši. Tradice nás učí, že duše leží v půli cesty mezi chápáním a nevědomím a že jejím nástrojem není ani mysl, ani tělo, nýbrž představivost. Terapie není podle mě ničím víc než vnášením představivosti do oblastí, které jsou jí zbaveny a pak se musí projevit různými příznaky.
Mezi dary duše patří například smysluplná práce, opětované vztahy, síla osobnosti a úleva od symptomů. V naší době jsou zvláště nezachytitelné, protože v duši nevěříme, a proto jí nedáváme žádné místo v naší hierarchii hodnot. Duši jsme nuceni uznat až tehdy, když si začne stěžovat: když se bouří, zneklidněná zanedbáváním a zneužíváním, když pocítíme její bolest. Pro spisovatele je samozřejmé zdůrazňovat, že žijeme v době hlubokého rozdělení, kdy je duše oddělena od těla a spiritualita se pře s materialismem. Jak ale můžeme tomuto roztříštění uniknout? Co potřebujeme, je východisko z dualistických postojů. Potřebujeme nějakou třetí možnost a tou je duše.“
